Proč jsou emoce důležité? Proč na sobě pracovat? Proč ano osobnímu růstu?

Proč je důležité emoce neopomíjet?

Když se rozčílíme i kvůli zdánlivým drobnostem a pak nás to mrzí,
když máme potřebu často nebo opakovaně plakat a nemůžeme si pomoct,
když cítíme velký strach, který nás pohlcuje, nepravidelně silně bijící srdce, paniku,
když jsme "stažení" nebo cítíme úzkost, když na nás přichází nespecifická slabost,
když cítíme neurčitou, ale velmi nepříjemnou tíhu na hrudi (ale jinak fyzicky jsme "zdraví"),
když máme pocit jako by naše tělo nebylo naše,
když nedokážeme s druhými komunikovat, říct to, co bychom chtěli ve chvíli, kdy bychom chtěli,
když v hlavě máme více hlasů, které často něco kritizují, podkopávají naši sebedůvěru,
když jsme ve vztahu, kdy bychom přeci měli být spokojeni, ale z nějakého skrytého důvodu nejsme,
když se dlouhodobě nedaří otěhotnět,
když se nedokážeme zbavit závisti, když máme potřebu se mstít, když si dokážeme naprosto přesně vybavit, kdy nás kdo "zranil" nebo nám řekl něco pro nás bolestivého,

když nejsme sami sebou..

.. příčinou jsou, v převážné většině případů, právě zablokované emoce, které chtějí "propustit" ven.
     Jak poznáme, že chtějí propustit? Neustále vyžadují naši pozornost, nedokážeme se jich dlouhodobě zbavit a jejich stále sílící negativní projevy nás bez ustání obtěžují a narušují kvalitu každodenního života.
     Pokud si tohoto nejsme vědomi a emoce nadále blokujeme, mohou vyústit v jednoznačné psychosomatické obtíže, které už nelze nevidět, např. časté bolesti hlavy, migrény, žlučníkové kameny, písek, arytmie, třes, bolesti zad a krční páteře, pocit těžkých rukou, cysty, atd.

Za centrum emocí je považována oblast břicha, ale emoce jako takové mohou být nezdravě zadržovány po celém těle - v krku, v plicích, v očích, v nohách, rukách (atd.), a tam způsobují další bolest. Tato bolest má ve skutečnosti přivést naši pozornost právě do místa, které chce být "léčeno", potřebuje naši asistenci/pozornost tam, kde se něco stalo.

Aby toho nebylo málo, pokud se rozhodneme své emoce neřešit a nehledat jejich příčiny s následným rozpouštěním, budeme se často také dostávat do nečekaných, velmi nepříjemných situací, které pro nás mohou být existenční - např. ztráta zaměstnání, ztráta partnera, dítěte, dále i neschopnost získat dostatek peněz, obnovit si zdraví, najít si partnera, atp.. Budou se nám stávat situace, které nás mají "probudit" právě proto, abychom na sobě začali pracovat a začali si uvědomovat to důležité v našem životě - pravou podstatu sebe a to, v čem jsme sami pro sebe destruktivní a nepřirození, kde se nemáme rádi a kde si nevědomě škodíme a jak to změnit.

Řešení?

Tak, jak problém vznikl, tak je potřeba k němu přistupovat. Na emoce emocemi.

Důležité je, aby tělo i mysl byli zdravé a energie v těle mohla volně a naplno proudit. Důsledkem je hojnost: životní energie, zdraví, dobré nálady, radosti, elánu i např. tvořivosti.

To, co mnohdy nechceme vidět nám statečně ukazuje/zrcadlí naše okolí.

• To, jací jsme, plně vystihuje vztah nás k sobě samým. A náš vztah k sobě samým nám zrcadlí naše okolí.
• Zrcadlení lze uvést na jednoduchém příkladu - když se zanedbávám, nevážím si sama sebe, ani okolí si mě neváží a bude se mnou i takto jednat, což jako smyčka prohlubuje sebe-zanedbávání či sebe-úctu..
• To, co nám vadí na druhých, je to, co nám vadí na nás samých (např. pomlouvání, kritické hodnocení, příliš vysoká očekávání a pocit zklamání, soutěživost, závist, neupřímnost, atp.).

Líbí se vám, jaké lidi okolo sebe máte? Co o vás říká vaše okolí?

Jste s aktuální situací spokojeni nebo byste přece jen něco změnili?

Zdraví a láska jsou naprosto upřímné a vševypovídající. Svět je potřeba vnímat a žít bez přetvářek, bez masek, bez iluzí. Vnímat ho takový, jakým skutečně je, ne jakým bychom ho chtěli mít nebo jakým ho vnímají ostatní. Čím upřímněji sami se sebou žijeme, tím autentičtější jsme pro sebe i druhé, je nám se sebou dobře, druhým je s námi dobře, a tím spíš si ušetříme spoustu bolesti i životních karambolů.

Co dále osobně shledávám jako velký bonus při práci na sobě je rozvoj intuice, který je VŽDY důsledkem kvalitního přístupu. Intuice je takový vyšší smysl vnímání všeho.
     Někdy dopředu víte, co přijde, někdy prostě víte, co je pro vás to správné, i když se opak tváří na první pohled lépe.
     Někdy dokážete rozpoznat, za kterým člověkem jít, který vám opravdu pomůže.
     Někdy se samo najednou vyskytne řešení/cesta, kudy jít a to se ukáže jako to nejlepší.
A takových momentů je více a více, když jdete na cestě k sebepoznání, ke svému přirozenému já.

Cítíte se naplněni, ukotveni s nohama na zemi, ale s myslí otevřenou, víte, co je radost a umíte ji prožívat v každodenních situacích.

Žít v lásce a upřímnosti může působit jako jednoduchá věc, ale je to skutečné mistrovství. Mnohdy ani sami sobě nechceme některé skutečnosti přiznat, natož aby je věděli lidé okolo nás.
     Zrada, křivda, pocit bezmoci, lítost. To do naplněného života nepatří, nemá tam místo, a pokud se přeci jen vyskytují, zabírají prostor radosti a lásce.

Není na čase toto změnit?

Pokud nebudeme chtít odpouštět, utrpení poroste (viz článek Proč je odpuštění rodičům jedna z nejdůležitějších věcí v životě? Pozice oběti v každodenním životě).

Důležité je otevírat své srdce - právě odpouštěním, soucitem (neplést s lítostí), omluvou, vyjádřením se. Tím bloky začneme rozpouštět, odhazujeme nepotřebné a vytváříme prostor míru a lásce v sobě.

Jak bylo řečeno výše, čím déle věci nepřijímáme, odmítáme, popíráme nebo jen neřešíme, tím spíš začnou narůstat a bolet. Proč bolet? Protože právě bolest nás donutí podnikat kroky. Bolest si tedy způsobujeme sami a tělo je náš ukazatel, kde máme hledat a co. Pokud uposlechneme a začneme o sebe pečovat tím správným způsobem (být otevřený novým perspektivám, objevovat nová uvědomění, přijímat), spustíme proces samoléčení/rozpouštění bolesti a nastává úleva a klid.

Když věci přijímám, procházím životem s elegancí bez zbytečných modřin a boulí.

Důležité je i přijmout fakt, že svět změníme skrze sebe. Nezměníme okolí, aniž bychom sami nezačali věci měnit nejdříve u sebe. Pokud budeme chtít někoho měnit, aniž bychom měnili sebe, změna se buď vůbec nestane, nebo se stane, ale v rozsahu, který je minimální se zanedbatelným efektem a navíc s obrovskou námahou.
     Mnoho lidí si myslí, že žije upřímně a že bolest v jejich životě prostě je a nejde to jinak než držet. Někdy bývá nejtěžší si připustit, že tomu tak být nemusí a bolest, ať už je jakákoli, zmizet může. Bolest je boj, popírání, odmítání, neláska, neupřímnost. Existují jednoduché techniky, které se může naučit každý, jak bolest postupně rozpouštět. Ovšem je potřeba umět být i dostatečně sebekritický, posunout svou hranici vnímání a být ochoten se na sebe podívat i z jiné perspektivy, kde uvidíme ty méně oblíbené vlastnosti.

To vyžaduje odvahu. Máte jí nebo je zatím brzy?

Práce na sobě je běh na dlouhou trať. Není to jen otázka jednoho sezení, několika rozhovorů...je to vytrvalá a intenzivní práce, je to svým způsobem životní styl, kdy vyznáváte osobní rozvoj jako investici do sebe a svého fyzického i psychického zdraví.

Když jednou ochutnáte výsledky, nebudete chtít jen tak přestat. Budete hledat různé možnosti, techniky a nástroje, jak se sám/sama dál a dál posouvat, něco objevovat, zjišťovat, jak jsou věci v životě propojeny, s čím souvisí a proč se dějou, zrovna tak, jak se dějou, a proč se dějou zrovna vám. Budete chtít zjistit, kdo vlastně jste, co je uvnitř vás. Kontinuální prací na sobě a narůstajícími zkušenostmi získáte mj. zdravý nadhled, který je kvalitním základem na vyrovnaný život.

Svízel této životní cesty je leckdy samotné prožívání - je to cesta pro odvážné. Je to cesta, kdy se budete cítit báječně a lehce a svěže a mladě, ale také těžce, uplakaně, i velmi nepříjemně. Životní cesta, ať už se to zdá nebo ne, je jako sinusoida (nahoru a dolu), nikoli stále vzhůru. Proto, pokud se vydáte na tuto cestu, je potřeba odhodit očekávání všeho, co si myslíte, že se může dít, protože se může dít naprosto cokoli a dopředu mnohdy nevíte co. Ale dobrá zpráva je, že ať se děje cokoli, je to na cestě k sobě, k jednotě, ke klidu, k navázání spojení s naší duší nebo jakkoli svou cestu pojmete. Deprese, lítost, vztek, nenávist mohou být stejně zdraví prospěšné jako radost, eufórie či uvolnění, protože pokud jsou uchopeny za správný konec, jsou součástí očistného mechanismu, který se dále neusazuje, ale odchází, právě díky znovuprožití a dokončení předtím zablokovaného procesu. Jakýkoli vývoj situace je v pořádku, pokud je na něj nahlíženo z té správné perspektivy a víme, jak s ním naložit dál.

Když zjistíte, že věci ve svém životě můžete opravdu změnit, a že vám to jde, stane se z osobního rozvoje (sebe)láska na celý život.