Pozice oběti v každodenním životě

11.01.2017 11:25

Životní postoj obětí, pocit bezmoci, je stav, který je pravým opakem šťastného a radostného života. Toho života, ke kterému chce vědomě či podvědomě směřovat každý. Převážná většina z nás má tendence jednat jako oběť. Mnohdy si však tento stav sami ani neuvědomujeme, a proto je potřeba otevřít se impulsům přicházejících z okolí.

Člověk zaujímající postoj oběti je v tomto kontextu člověk, který má dlouhodobě či krátkodobě opakovaně pocity, že:

  • vše, co se mu v životě děje, je vinou někoho dalšího, někoho, kdo je necitlivý, zlý, zraňující, krutý, neohleduplný, atp. Viníkem může být např. partner, rodiče, nadřízený v práci, kolega, soused, kamarád, společnost, ale i celý svět.
  • je bezmocný, lituje se, je ten slabý, komu je ubližováno, nebo i ten, který je k ničemu, špatný, ne-dobrý, chybující, atp.

Takové myšlení je zásadní brzdou probíhající stav jakkoli změnit, čímž se pak stává trvalým. Jedná se o nezdravou či nepřirozenou energii, která vznikla jako jistý postoj k situacím, které se nám děly během raného období našeho života. V dospělosti může pak mít člověk dojem, že se točí v kruhu, který se stále více uzavírá, až ho začne dusit a v extrémnějších případech i ohrožovat na životě (psychosomatika - fyzické nemoci, hypochondrie, rakovina, a další.)

Rizika role oběti:

  • Oběť se dobrovolně vzdává své zodpovědnosti a tím i síly, která umožňuje něco změnit, protože jeho špatnou situaci způsobili ti druzí, díky tomu právě a jen oni mají v rukou i řešení, jak celou věc změnit. Oběť si myslí, že tuto sílu nemá, a proto je odsouzena čekat a trpět, než někdo něco udělá.

Zodpovědnost má obrovskou moc, proto není dobré ji dávat někomu dalšímu, když patří nám. Stejně tak není dobré oběti pomáhat, protože jí tím bereme sílu, kterou získá vyřešením své situace.

Každý dospělý člověk má zodpovědnost za své emoce, za své rozhodování a důsledky z něj plynoucí, každý má zodpovědnost za svůj život.

"Ti" druzí nejsou zodpovědní za nás stejně jako my za ně. Život každého dospělého člověka je jeho vlastní cesta, a pokud bychom druhému neumožnili jít jeho vlastní cestou, bráníme mu v tom být opravdu šťastný. Stejně tak jistě znáte pocit, pokud druzí brání nám, abychom něco udělali nebo někam šli – není to příjemný pocit, ale hluboce omezující, vedoucí k pocitu nesvéprávnosti, nedospělosti, ale i dlouhodobého vzteku.

  • Pocit ublížení je pro toto jednání typický. Ovšem ublížení je jen a pouze přímá rána do ega (nikoli do srdce!) a právě ego se v sebelítosti dostává do popředí a vytváří dojem bezbranného a zraněného, odsouzeného trpět zlým osudem.
  • Reakcí druhých v těchto situacích bývá nejen pochopení a pomoc s přebráním zodpovědnosti, ale často i instinktivní agrese nebo útěk.
  • Role oběti je manipulativní jednání, kterého si dotyčný ani nemusí být vědom. Proto při jeho objevení u někoho např. ze svých blízkých je potřeba dbát ohleduplnosti a taktu během tzv. nastavování zrcadla jeho chování.

V případě dlouhodobé pomoci s přebíráním zodpovědnosti hrozí dříve či později vyčerpání vlastních sil. Pouze trénovaná mysl dokáže oběť vnímat s objektivitou a zdravým odstupem (neútočit ani neutěšovat) tak, aby to nebralo jeho vlastní životní energii.

  • Staví-li se rodič do pozice oběti, existuje velké riziko přenesení tohoto mechanismu na děti, které svůj život budou vnímat též jako komplikovaný, těžký, zlý, nefér, ubližující a budou se často a všeho bát.

Sebe-lítost či role oběti, není dobrým řešením v žádné situaci. Cíleně se tak uvádíme do trvalé pozice plné utrpení, depresí, pocitů hořkosti, vzteku, nenávisti, bolesti a dalších negativních stavů.

Nejčastější důvody proč být obětí:

Zdánlivou výhodou může být získání pozornosti toho druhého nebo někoho dalšího, kdo se nás v této pozici ujme a bude o nás pečovat, hýčkat, milovat, chránit, chválit, dávat pocit důležitosti. Ale úskalím tohoto postupu je vytvoření závislosti na těch druhých, kteří nám toto poskytují, a tudíž i nesamostatnosti.

Závislost následně vede k dalším strachům – z opuštění, z rozchodu, ze smrti, ze ztráty toho druhého, který nás chrání nebo nám pomáhá, protože bez něj to nezvládneme.

Dalším důvodem může být jednoduše pohodlnost. Je snazší říct, že to byl ten druhý, ne my. Lehce se tak vyhneme odpovědnosti za chyby a případným dalším komplikacím (např. kritice).

Nejčastější výroky obětí:

"Ten život je tak těžký. Nikdo mi nepomůže. Na všechno jsem sám/sama. Já u toho trpím. Já tohle nedokážu změnit. Osudu se bránit nemohu. Celý život jen trpím, nic hezkého nemám. Nikdo mě nemá rád/nechce. Jsem k ničemu. Já už to řešit nebudu, nějak to tu dožiju..."

Řešení:

Řešení není jednoduché, dá to práci, ale rozhodně stojí za to, protože je trvalé.

Každý máme sílu i schopnosti nalézt řešení i zdánlivě těžké situace a úspěšně ji překonat. Neznamená to, že vše musíme dělat sami, ale zvolit si takový postup (i s pomocí druhých), který vede k naší další nezávislosti! To je zdravý a přirozený přístup.

První krok je nejtěžší. Je potřeba si daný fakt přiznat. Přiznat si, že se cítíme být oběťmi, chudáky ve svém vlastním světě. Dále je potřeba:

  • převzít zodpovědnost za své emoce, své rozhodování, svůj život,
  • přestat obviňovat druhé a přijmout životní lekci/zkoušku, která k nám přišla,
  • přestat používat slova jako "nejde/nemohu/neumím" a začít jednat.

Ideálními prostředky, které mohou člověku v tomto případě pomoci, jsou koučování, terapeutická sezení, meditace a další techniky.

Vhodné otázky, na které bychom si měli umět odpovědět:

  • Proč se cítím jako oběť?
  • Co je skutečnou příčinou toho co se mi děje?
  • Co mohu dělat jinak, aby se mi toto nedělo?
  • Jak se mohu z pozice oběti dostat?
  • Jak se mohu vrátit do pocitu nezávislosti a samostatnosti?

Chyby:

Nepřiznání si reálné situace (popření, vytěsnění), útěk, popření, bagetalizace nebo jiné obranné mechanizmy, které nevedou k přirozenému a trvalému řešení, ale pouze ke krátkodobému, takže se brzy navracíme do původního ne-šťastného stavu. Navíc se vytvoří podvědomý návyk chování a dotyčný bude vědomě i podvědomě vyhledávat situace, kde může nezdravé jednání uplatňovat.

Dojem toho, že problémy by si měl člověk řešit sám, není daleko od pravdy. Ano, ale … tento přístup hovoří o tom, že zodpovědnost má sice člověk sám, ale už neřeší to ostatní důležité. Někdy je potřeba si přiznat, že situace, která se nám děje, je větší a vyžaduje vnější pomoc. Neznamená to, že jsme ihned závislý, ale naopak, že získáváme řešení, která nám pomohou zvládat i následné životní lekce sami, pokud se teď naučíme něco nového i díky někomu jinému. Např. pokud člověka bolí zub nebo dostane zánět slepého střeva, zub si jen tak nevytrhne a operaci neprovede. Navštíví specialistu. To však ještě neznamená, že je neschopný nebo si neví rady, ale jde situaci řešit tak, aby dál mohl v životě radostně fungovat a pokračovat na své cestě za štěstím. Tak to je a tak je to v pořádku. Totéž platí i pro dočasný pocit celkové životní nespokojenosti i přes zdánlivou hojnost či dočasné pocity deprese. Není od věci vyhledat vnější pomoc.

Jak jednat s obětí?

V první řadě se nenechat vmanipulovat do této hry, ale udržet si zdravý odstup, nebýt tím viníkem jeho bolesti či utrpení. Nejlepší je nechat oběť, aby našla sama řešení. V případě, že jí pomůžeme více než je vhodné a převezmeme odpovědnost, která není naše, automaticky se stáváme i tím, kdo musí věci řešit, na kom to celé leží, kdo je zodpovědný za co nejrychlejší výsledek, ale zároveň v některých případech i za toho, kdo za všechno může, a také na kom visí všechna další řešení všech nových problémů, dále vznikne i citová závislost a cyklus se opakuje. Navíc oběť ani poté nebývá dlouhodobě šťastná. Nachází si následně další konfliktní situaci, kterou bude chtít předat někomu jinému i s péčí a ochranou o sebe.

Závěrem lze jen říci, že pokud se člověk rozhodne zůstat v roli oběti po celý život, automaticky tím odmítá jakoukoli změnu i pomoc v celkovém životním postoji, a proto je zbytečné vyvíjet jakoukoli pomocnou aktivitu. Takovým lidem, pokud sami nechtějí, není pomoci. Pokud si nedáme pozor a pomůžeme příliš, může se stát, že budeme odsouzeni "obětem" pomáhat celý náš život.

Předchozí článek:
Jsem na sezení vhodný/á?

Následující článek:
Bolest způsobená odmítnutím

 

 

Diskusní téma: Pozice oběti v každodenním životě

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek