Obranné mechanismy

11.08.2013 10:46

Jak se bráníme před druhými nebo před sebou samými

Jak poznáme obranné mechanismy, jaké jsou druhy, pomáhají nám nebo nám mohou uškodit?

Cílem tohoto článku je poukázat na typické ego-obranné mechanismy, které praktikuje každý z nás v těch nejrůznějších situacích ať už doma, v práci či jinde.


Ego představuje naše Já, které je možno chápat jako vlastní identitu nebo hodnotu sebe sama. Velmi dobře je vlastní hodnota člověka poznána ve chvílích, kdy je fakticky zkoušena její odolnost - když je kárán, když cítí, že selhal nebo když cítí, že ztrácí lásku druhých lidí. V takových momentech poznáváme sílu vlastního Já, a to především díky aktivitám, které následují.

Když záměrně převedeme řeč na zcela jiné téma, když pláčeme, když máme neobvykle nucenou potřebu být sami, když vědomě lžeme, když uprostřed debaty odejdeme z místnosti (únik před realitou), a samozřejmě, když někoho fyzicky napadneme - ve všech případech užíváme jistou formu obrany.

Proč máme potřebu se bránit?

Člověk se ve své podstatě rodí jako zranitelný, a to ať už na úrovni fyzické, psychické, morální, duchovní nebo jiné. Každý má své limity v tom, co ho dokáže zranit a čemu ještě zvládne odolat. Obrana vychází z naší přirozenosti, je to přirozený vzorec chování, kterým disponuje každý živý tvor v případě, že pro něj situace, ve které se právě nachází, začíná být nepříjemná.

Křehkost je člověkem záměrně skrývána (z pocitu strachu z ohrožení) a vede k zatajování, popírání či deformování reality místo toho, aby vedla k otevřenosti. Podrobněji jsou tyto vzorce popsány v odstavci "Druhy obranných mechanismů".

Kdy se obrana spouští?

Potřeba bránit se většinou vychází při pocitech úzkosti (např. pocit viny, zklamání, pocitu selhání či neúspěchu) a obvykle se spouští nevědomě (automaticky), obecně v situacích, kdy pociťujeme neúspěch nebo neuspokojení potřeb a potřebujeme se opět vrátit do pomyslené rovnováhy. Díky obranným mechanismům se snažíme obnovit si hodnotu vlastního Já do původní podoby. Během dětství a dospívání mají vzorce obrany určitou faktickou hodnotu, ale pokud stejné vzorce přetrvávají i v dospělosti, tehdy nastává problém. Taková forma obrany může brzdit dozrávání osobnosti v dospělosti a výsledkem je dětinské chování neúměrné věku (např. zesměšňování dané situace nebo osoby), a nebo může způsobovat jisté problémy v komunikaci s okolím a v mezilidských vztazích obecně (např. různé druhy fobií).

Základní typy vrozených reakcí obrany jsou agrese (útok) nebo únik.

Následuje výčet nejčastějších obranných mechanismů (OM):

  1. psychotické – bludná projekce, distorze reality, popření,
  2. nezralé – projekce, únik do fantazie, agování, pasivní agresivita, hypochondrie,
  3. neurotické – intelektualizace, racionalizace, afektualizace, přemístění afektu, fobie, reaktivní výtvor,
  4. zralé – suprese, humor, anticipace, altruismus, sublimace.
  5. další – introjekce, substituce, identifikace, izolace, konfluence, retroflexe, proflexe, regrese, deflexe, fixace, percepční obrana, rezignace, agrese, superkonformita.
     

Psychotické OM:

Bludná projekce: znamená, že člověk promítne nenávist do určitých objektů, což vede k přesvědčení, že mu někdo nebo něco chce ublížit.

Distorze reality: tvorba iluze - upravení skutečnosti do podoby, která je pro jedince více přijatelná.

Popření nebo potlačení: u řešení nepříjemné situace máme sklon si je nepřipouštět, ideálně zapomenout. Potlačené obsahy ovšem nejsou "smazány", ale vytlačeny z vědomé části do nevědomé, odkud mohou skrytě působit v situacích, kdy to neočekáváme a mohou tak zhoršit nejen naše sebevědomí, ale také vztahy s okolím.
 

Nezralé OM:

Projekce: projektujeme naše pocity do okolí, přisuzujeme mu to, co se ve skutečnosti odehrává v nás (impulzy, potřeby). Např. vyvoláme hádku s kolegou, jež je následkem předchozí hádky s partnerem/partnerkou a trestáme ho za něco, za co bychom ho ve skutečnosti nikdy netrestali. Nebo v opačném případě – v době, kdy jsme zamilováni – vidíme lásku i tam, kde bychom ji za jiných situací neviděli.

  • obviňujeme druhého za jeho nedostatky, které máme my sami nebo k nim máme blízko,
  • do druhého umisťujeme zdroj pocitů, které mají příčinu v nás, např. bázlivý člověk vnímá ze svého okolí jen strach a nic jiného, do jisté míry ho tam chce vidět, i když tam ve skutečnosti nemusí být,
  • obviňujeme druhé na základě vědomé podobnosti, která se nám stala, ale jindy a s jinou osobou,
  • v druhých hledáme opak toho, co u sebe vnímáme jako negativní


Únik do fantazie: odmítnutí reality, únik do vymyšleného světa, prožívání nedosažitelného. Může být i v případě častého hraní počítačových her.

Agování: maskovaný projev nespokojenosti. Např. nadřízený hluboce pokárá svého podřízeného a tento podřízený v reakci na svého vedoucího pomluví kolegu z vedlejší kanceláře, aby ventiloval svůj vztek.

Pasivní agresivita: vyhýbání se přímé agresi a ventilování vzteku pomocí nepřímých forem, nejčastěji justů nebo naschválů.

Hypochondrie: úzkostné a intezivní zaměření se na vlastní zdravotní stav s cílem najít nemoc, a tím "utéct" z problematické situace.
 

Neurotické OM:

Intelektualizace: forma izolace, při které získáváme emoční odstup, např. vyjádření bolestných pocitů chladným a neosobním intelektuálním vyjádřováním, jakoby bez emocí.

Racionalizace: rozumová argumentace, proč nebylo dosaženo cíle nebo nebyla uspokojena cílená potřeba:

  • negativní – při rozchodu dívky s chlapcem: "stejně pro mě nebyl dost dobrý",
  • pozitivní – při neúspěchu u zkoušky: "alespoň se to příště naučím lépe."


Afektualizace: opak racionalizace a inteklektualizace - přemíra emocí. Emoce mají pomoci obejít nepříjemnou situaci. Může být spojováno s hysterií.

Přemístění afektu: jedinec na silný prvotní podnět nereaguje, ale na jiný, třeba již slabý podnět, bývá reakce bouřlivá.

Fobie: chorobný strach z věcí, zvířat, lidí nebo konkrétních situací. Jedná se o formu úniku před již prodělanou stresující situací (člověk se snaží zabránit opakování nepříjemné situace vyhýbáním), např. antropofobie (strach z lidí), vyvolaná z předchozího přepadení.

Reaktivní výtvor: chování navenek je opačné než skutečné pocity. Např. člověk potlačující svou sexualitu je ve společnosti otevřeným a zaníceným zastáncem celibátu. Další podrobnosti můžete najít zde - Fenomény současnosti V. - Sebedestrukce.
 

Zralé OM:

Suprese: přesunutí na později.

Anticipace: je předvídání problémů a příprava na ně.

Altruismus: je snaha posyktovat lidem hezké věci, které bychom od nich sami rádi dostávali.
 

Ostatní OM:

Introjekce: pochází z dětství, kdy se ztotožňujeme s modely pronášené autoritami (většinou rodiči), např. měl bych brzy vstávat a nespat přes den. Neměli bychom mít děti, dokud se nevezmeme.

Substituce: nahrazování něčeho něčím jiným.

  • kompenzace – např. nahrazuji si problém s pozorností zlepšováním paměti,
  • sublimace – transformace zážitků bez dalšího uplatnění do jiných obsahů prožívání – má se za vznikem umění, filozofie, např. muž v reakci na nenaplněný vztah k ženě může namalovat její portrét.


Identifikace: s jinou osobou ve smyslu posílení vlastní hodnoty (např. námi vysoko ceněné autority) nebo obrana v podobě "identifikace s agresorem" v případě zneužití/týrání – vysvětluje, proč oběti nic neoznámí.

Izolace: je klasický únik, obrana proti pocitům viny nebo studu, často v takových případech "pálíme mosty".

Konfluence: splývání, mizí hranice mezi námi a okolím. V těchto případech je často vyžadována podobnost a odlišnost není tolerována.

  • Přirozený jev např. u matek s malými dětmi ("nechceme papat"). Problém se objeví v případě, kdy tento stav přetrvává do dospělosti.
  • U lidí závislých na svých partnerech. Časem se může změnit v agresi.
  • Může nastat s kamarádem, celebritou, atp.


Retroflexe: agrese obrácená proti sobě. Sobě děláme to, co bychom rádi dělali ostatním. Často má podobu deprese, nemoci, sebepoškozování. Únik do určitého tělesného příznaku se nazývá konverze (např. vztek = žaludeční vřed), do více příznaků hypochondrie.

Proflexe: chováme se k ostatním tak, jak bychom chtěli, aby se ostatní chovali k nám, např. partnerovi začneme masírovat záda, protože masáž sami chceme.

Regrese: forma úniku, kdy se chováme neadekvátně věku, nižším vývojovým stupněm. Např. starší dítě se začne pomočovat, když cítí, že pozornost rodičů se přesunula na mladšího sourozence, dále to může být zuřivost, hra na nesamostatného, pláč atd.

Deflexe: odklon pozornosti na "prázdná" témata, např. mluvení o počasí, zesměšňování, záměrné ticho, vágnost, zjemňování výrazů, atd.

Fixace: opak deflexe – přísné lpění na něčem jako forma vyhýbání se, např. "zírání" na televizi jako obrana proti neshodám s partnerem, workoholismus.

Percepční obrana: snížení citlivosti vůči informacím, které nechceme.

Agrese: napadání zdroje frustrace, snaha dosáhnout svého násilím.

Superkonformita: při selhání začne jedinec plnit úkoly na 200%, aby se vyhnul další frustraci, např. opozdilec začne do práce chodit raději o hodinu dřív.

V případě, kdy prožíváme hlubokou úzkost, může nastat i obrana v podobě posouváním vlastních hranic prahu psychické bolesti nebo pudu sebezáchovy, na jejím konci je absolutní apatie. V extrémních případech končí situace tím, že jedinec ukončí svůj život, kdy už necítí "vůbec nic".

Závěrem

Poznali jste sami sebe v některém z výše uvedených mechanismů? Pokud ano, jak vnímáte Vaši obranu? V čem Vám vyhovuje a naopak v čem byste ji chtěli změnit?

Většinou typ obrany volíme podle obrany, kterou používali naši rodiče - předají nám ten automatismus, který byl přirozený pro ně. Proto příčiny vašich automatismů hledejte ve vašem nejbližší okolí - vždy je najdete. 

Obranných mechanismů je v současnosti popsáno cca 40, v tomto článku jsou uvedeny jen některé z nich. Avšak všechny mají něco společné - vyznačují se:

  • automatismem, mechanickým jednáním, nikoli úmyslně,
  • popíráním či jinou deformací reality,
  • pracují v nevědomí,
  • jsou rozeznatelné podle následků, které na člověku zanechávají, např. tvrdá rozhodnutí, sklon k opakování se, nedostatek pružnosti, vnitřní svobody,
  • poskytují falešnou oporu naší sebeúctě (neustále provokuji ostatní, ale ve skutečnosti potřebuji, aby mě druhý poslouchal a věnoval mi pozornost).
Některé z výše uvedených obran působí sebedestrukčně - např. odmítáním skutečných potřeb, vyhýbání se problému, maskování emocemi atp. Více o tomto tématu zde - Fenomény současnosti V. - Sebedestrukce.
 

Ideální "obrana"?

Obranné mechanismy jsou účinné, ale ve své podstatě jde o obelhávání sebe sama. Za normální se považuje jejich použití jen občas a navíc s klesající tendencí. Zpočátku pomáhají vyrovnat se s obtížnou situací, ale po odeznění intenzivní fáze a nepříjemných emocí se s problémem vyrovnáme zralým způsobem. Člověk používá obrany tím méně, čím stabilnější je jeho osobnost.

Ideální stav nastává v situacích, kdy ve své zralosti nezaujmeme postoj sebeobrany, ale jsme schopni se podívat skutečnosti do tváře a snažíme se jí pochopit, akceptovat a racionálně řešit.

V některých případech bývají obranné reakce a s tím spojené problémy natolik rozsáhlé a komplikované, že nám dokáží život i značně znepříjemnit a je prakticky nemožné se v nich objektivně zorientovat a vyřešit je samostatně bez trvalých následků. Vnitřně cítíme, že nás tento stav tíží a chceme zpět původní duševní klid a pohodu. Cítíme, že to nejsme my, jsme někdo jiný. Cítíme, že je čas udělat v životě zdravou změnu a chceme dosavadní způsoby jednání zlepšit natrvalo. V takových případech je potřeba odborné pomoci, kdy prvním krokem je pochopení procesů, které se v nás samých odehrávají, druhým krokem je nastavení a přijetí řešení a v dalším kroce následuje aplikace do praktického života tak, aby se nové prospěšné mechanismy staly zaběhlými a pomáhaly nám permanentě realizovat účinná řešení pro nově vzniklé stresující situace.

Ideálním způsobem na odstranění negativních automatismů je metoda přirozeného fungování těla, viz PŘIROZENÉ FUNGOVÁNÍ TĚLA - NOVINKA.

 

 

Předchozí článek:
Rozvod z pohledu dítěte

Následující článek:
Fenomény současti I. - Úzkost, negativní image?

 

 

Diskusní téma: Obranné mechanismy

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek